Když se skla Vašich nových oken jednou zapotí, je to důkaz o jejich těsnosti, nikoli závada! Vaše vzrušení je však pochopitelné. Vždyť Vaše stará okna tuto vlhkost odvedla, avšak ve spojení s unikem tepla. Vlhkost obsažená ve vzduchu byla odváděna u starých oken mezerami a štěrbinami, což mohlo být pokládáno za určitou automatickou výměnu vzduchu, která pro Vás řešila problematiku jeho přirozeného obsahu vlhkosti a srážlivosti této vlhkosti na sklech za určitého tlaku vzduchu při dosažení teploty rosného bodu. Logickými a přirozenými nevýhodami byl průvan a zmíněné tepelné ztráty. Vlhkost vzduchu a kondenzace vodních par při dosažení teploty rosného bodu na ploše izolačního skla jsou běžným fyzikálním jevem, kterému lze předejít postupem, který je uveden dále.

Vyvětrejte ráno po dobu ¼ hodiny všechny prostory a mimo to několik minut v průběhu dne. Otevřete přitom co nejvíce okna a po tuto dobu zcela uzavřete ventily topení. Dávejte však pozor na to, aby teplota větraného prostoru neklesla pod 15 stupňů C.
Pokud jste si objednali okna s mikroventilací,je možné použít tohle spárové větrání dle potřeby.

Vaše topení se pak postará o rychlý ohřev čerstvého vzduchu a o příjemné obytné klima tak, jak to můžete očekávat od Vašich nových výrobků z profilů systému ALUPLAST, vybavených izolačními skly.

Každý topný spalovací systém, také kamna na uhlí nebo plynové sporáky, potřebují k hoření vzduch, obsahující k hoření nezbytný kyslík. Vzhledem k tomu, že okna a jiné výrobky z profilů systému ALUPLAST jsou velmi těsná, je nezbytně nutné za den vícekrát několik minut tuto místnost vyvětrat. Za tím účelem otevřete okna co nejvíce. Výsledkem jsou suché prostory s příjemným a pohodlným obytným klimatem a odstranění rizika udušení.

Pokud se jednou vyskytne na Vašem výrobku závada nebo dojde ke zničení izolačního skla, obraťte se vždy jen na výrobce nebo jim pověřenou odbornou firmu. V žádném případě se nesnažte sami odstranit škody.

Vzduch, který nás obklopuje obsahuje mimo jiné i vodu ve formě vodní páry. Její množství (nazýváme ji absolutní vlhkost) je proměnlivé a závisí na teplotě lné skupena tlaku vzduchu. Čím je vzduch teplejší, tím více vody v plynném stavu dokáže pojmout, nežli dojde ke stavu nasycení. Po jeho překročení dochází ke kondenzaci na kapaství – vznikají drobné kapičky viditelné pro lidské oko jako mlha.
V praxi pak poměr okamžitého množství vodní páry ve vzduchu a jeho mezní hodnoty (maximálního množného množství na hranici kondenzace) nazýváme relativní vzdušná vlhkost. Udává nám, jaký je stupeň nasycení vzduchu vodní párou ke stavu nasycení při dané teplotě. Shodná relativní vlhkost může skrývat velmi rozdílné skutečnosti. Například stejná hodnota relativní vlhkosti v Djakartě a v Helsinkách může znamenat to, že vzduch v Djakartě obsahuje 22g/kg při 26°C, ale v Helsinkách kde jsou momentálně -2°C jsou to pouze 3g vodní páry/ kg vzduchu. Tento model platí také na vztah naši domácnosti k okolí.
V zimním období je v domácnosti obvykle vyšší teplota než venku a tak je i obsah vodních par vyšší. A protože nová okna velmi dobře těsní, a z úsporných důvodů se omezí i větrání a protože zdrojů vlhkosti neubude , dochází k nárůstu vzdušné vlhkosti. Dříve však, než dojde ke stavu nasycení vytvoření mlhy, projeví se ještě jedna fyzikální skutečnost: teplota vzduchu v místnostech není všude stejná a rovnoměrně rozložená. Také různé materiály mají různou povrchovou teplotu. A v tom je jádro problému. Obvodové stěny a hlavně okna v nich a zejména sklo mají vždy nižší povrchovou teplotu než je teplota vzduchu v místnosti (která je určující pro množství vodní páry). A je-li tato povrchová teplota nižší , nežli teplota rosného bodu při dané vlhkosti – vodní pára se vlivem ochlazení vzduchu na tomto povrchu vysráží. Úplně stejně, jako na oknech v automobilu.I způsob odstranění je stejný: snížit obsah vlhkosti (vyvětráním ) a zvýšit povrchovou teplotu nad teplotu rosného bodu. Ta je závislá jak na venkovní tak na vnitřní teplotě vzduchu a samozřejmě na materiálu, o jehož povrchu se bavíme. Současná norma požaduje, aby při 21°C a 50% vlhkosti v bytě a venkovní teplotě -15°C neklesla povrchová teplota na vnitřním povrchu zasklení pod 10.2oC.
A teď praktický pohled na věc: pokud v ložnici bude neprodyšně zavřené okno a zavřený i radiátor ústředního topení (protože je zbytečné topit, když je člověk pod peřinou), vlivem vydechování vlhkosti člověkem (1 osoba 50-100 g/hod) se zvýší vlhkost a zároveň sníží teplota vzduchu a tím i povrchová teplota na skle – a nutně musí dojít ke kondenzaci vody na skle. Stejné to bude v kuchyni, kde se vaří, při sušení prádla bytě, zalévání květin apod. Nejjednodušším řešením je prosté vyvětrání – nárazové a intenzivní, aby co nejrychleji byl vnitřní (teplý)vzduch vyměněn za venkovní – chladný, a tudíž obsahující mnohem méně vlhkosti i v nasyceném stavu – tedy i za mlhavého nebo dokonce deštivého, ale chladného počasí! Po jeho ohřátí je vlastně mnohem sušší a je schopen pohlcovat další vlhkost a při následném větrání ji transportovat z bytu ven.
Větrání musí být intenzivní (dokořán), ale krátké(5 min), aby nedošlo k prochlazení povrchů, pouze k výměně vzduchu. Tak se tepelné ztráty omezí na minimum. Mikroventilační pozice tuto potřebu nezajistí a trvale otevřená výklopka je ekonomicky neúnosné řešení, bořící veškeré výpočty o úsporách za teplo.
Nejefektivnějším řešením tohoto problému je instalace nuceného větrání s rekuperací tepla, tedy zařízením, které při výměně vzduchu dokáže s účinností 90-95% vracet teplo zpět do interiéru. Je to v pořizovacích nákladech nejdražší alternativa, ale v dnešní době již cenově srovnatelná s investicí do nových oken a z hlediska zachování zdravého prostředí v bytech i nejrozumnější.

V případě oken z kvalitních plastových profilů s doložitelným původem a vlastnostmi a v případě, že svaření rohů okenních rámů proběhlo na kvalitním speciálním stroji a při dodržené technologii této operace, je samovolné praskání rámů vyloučeno. Pochybnosti, které v tomto směru existují, jsou ve většině případů vyvolány smutnými zkušenostmi s produkty některých méně seriózních výrobců nebo dovozců oken pochybné kvality a původu. Výjimečně může dojít k prasknutí plastu při neopatrné manipulaci s okny během montáže, zvlášť je-li prováděna za velmi nízkých teplot.

Výrobci profilových systémů většinou uvádějí životnost plastových oken plus mínus cca 50 let. Tyto hodnoty jsou odvozeny z výsledků zrychlených simulačních testů, prováděných v jejich laboratořích i v laboratořích různých zkušebních institutů, protože získat poznatky o jejich skutečné životnosti prakticky ještě nebylo vzhledem k délce existence těchto výrobků možné. Testy hodnotí změnu fyzikálních vlastností profilů, degradaci barev atd. vlivem mechanického opotřebení i povětrnostních podmínek a výsledkům z nich odvozených dnes již lze docela dobře věřit. Plastová okna se v Evropě totiž začala vyrábět a do staveb osazovat již kolem r. 1965 a ještě dnes lze v řadě evropských staveb (zejména ve starších hotelech, restauracích apod.) najít řadu z těchto pionýrských výrobků, které stále fungují, přestože konstrukce tehdejších plastových profilů i receptury pro jejich výrobu byly ve srovnání s dnešní úrovní daleko primitivnější. Předpokladem ovšem je, aby byly dodržovány základní požadavky na obsluhu a údržbu oken, zejména jejich kování.

Máte pravdu v tom, že plastová okna mají obvykle masivnější vzhled než stará okna dřevěná. Je to dáno požadavky na statiku a na stabilitu otvíravých částí, jimž profily musí vyhovět, a přestože jsou řádně vyztuženy, výsledné rozměry profilových uzlů bývají robustnější. Také je pravda, že většina plastových RÁDCE oken se středovým těsněním musí mít z principu větší pohledovou šířku rámového profilu. Není tomu tak ovšem u našich plastových oken se třemi těsněními (dvě dorazová + jedno středové), která díky vtipnému konstrukčnímu řešení mají menší pohledovou šířku, jako okna s pouze dvěma těsněními dorazovými. Šířka uzlu rám + křídlo je u standardních oken a balkonových dveří přitom esteticky velmi přijatelná – z omítky vyčnívá pouhých cca 100 mm a dle řešení stavby to může být i podstatně méně.