Vzduch, který nás obklopuje obsahuje mimo jiné i vodu ve formě vodní páry. Její množství (nazýváme ji absolutní vlhkost) je proměnlivé a závisí na teplotě lné skupena tlaku vzduchu. Čím je vzduch teplejší, tím více vody v plynném stavu dokáže pojmout, nežli dojde ke stavu nasycení. Po jeho překročení dochází ke kondenzaci na kapaství – vznikají drobné kapičky viditelné pro lidské oko jako mlha.
V praxi pak poměr okamžitého množství vodní páry ve vzduchu a jeho mezní hodnoty (maximálního množného množství na hranici kondenzace) nazýváme relativní vzdušná vlhkost. Udává nám, jaký je stupeň nasycení vzduchu vodní párou ke stavu nasycení při dané teplotě. Shodná relativní vlhkost může skrývat velmi rozdílné skutečnosti. Například stejná hodnota relativní vlhkosti v Djakartě a v Helsinkách může znamenat to, že vzduch v Djakartě obsahuje 22g/kg při 26°C, ale v Helsinkách kde jsou momentálně -2°C jsou to pouze 3g vodní páry/ kg vzduchu. Tento model platí také na vztah naši domácnosti k okolí.
V zimním období je v domácnosti obvykle vyšší teplota než venku a tak je i obsah vodních par vyšší. A protože nová okna velmi dobře těsní, a z úsporných důvodů se omezí i větrání a protože zdrojů vlhkosti neubude , dochází k nárůstu vzdušné vlhkosti. Dříve však, než dojde ke stavu nasycení vytvoření mlhy, projeví se ještě jedna fyzikální skutečnost: teplota vzduchu v místnostech není všude stejná a rovnoměrně rozložená. Také různé materiály mají různou povrchovou teplotu. A v tom je jádro problému. Obvodové stěny a hlavně okna v nich a zejména sklo mají vždy nižší povrchovou teplotu než je teplota vzduchu v místnosti (která je určující pro množství vodní páry). A je-li tato povrchová teplota nižší , nežli teplota rosného bodu při dané vlhkosti – vodní pára se vlivem ochlazení vzduchu na tomto povrchu vysráží. Úplně stejně, jako na oknech v automobilu.I způsob odstranění je stejný: snížit obsah vlhkosti (vyvětráním ) a zvýšit povrchovou teplotu nad teplotu rosného bodu. Ta je závislá jak na venkovní tak na vnitřní teplotě vzduchu a samozřejmě na materiálu, o jehož povrchu se bavíme. Současná norma požaduje, aby při 21°C a 50% vlhkosti v bytě a venkovní teplotě -15°C neklesla povrchová teplota na vnitřním povrchu zasklení pod 10.2oC.
A teď praktický pohled na věc: pokud v ložnici bude neprodyšně zavřené okno a zavřený i radiátor ústředního topení (protože je zbytečné topit, když je člověk pod peřinou), vlivem vydechování vlhkosti člověkem (1 osoba 50-100 g/hod) se zvýší vlhkost a zároveň sníží teplota vzduchu a tím i povrchová teplota na skle – a nutně musí dojít ke kondenzaci vody na skle. Stejné to bude v kuchyni, kde se vaří, při sušení prádla bytě, zalévání květin apod. Nejjednodušším řešením je prosté vyvětrání – nárazové a intenzivní, aby co nejrychleji byl vnitřní (teplý)vzduch vyměněn za venkovní – chladný, a tudíž obsahující mnohem méně vlhkosti i v nasyceném stavu – tedy i za mlhavého nebo dokonce deštivého, ale chladného počasí! Po jeho ohřátí je vlastně mnohem sušší a je schopen pohlcovat další vlhkost a při následném větrání ji transportovat z bytu ven.
Větrání musí být intenzivní (dokořán), ale krátké(5 min), aby nedošlo k prochlazení povrchů, pouze k výměně vzduchu. Tak se tepelné ztráty omezí na minimum. Mikroventilační pozice tuto potřebu nezajistí a trvale otevřená výklopka je ekonomicky neúnosné řešení, bořící veškeré výpočty o úsporách za teplo.
Nejefektivnějším řešením tohoto problému je instalace nuceného větrání s rekuperací tepla, tedy zařízením, které při výměně vzduchu dokáže s účinností 90-95% vracet teplo zpět do interiéru. Je to v pořizovacích nákladech nejdražší alternativa, ale v dnešní době již cenově srovnatelná s investicí do nových oken a z hlediska zachování zdravého prostředí v bytech i nejrozumnější.
